Závěr začátkem

Žádný tvor, ať člověk nebo zvíře, krysa
        nebo vlk tak neváže se k životu
        kdyby sladký byl a neúplný.
I ten život by byl jistě dávno mrtev, kdyby
        neprožil si ve svém žití zhoubu.
Vteřinu jen a všichni kdo by chtěli
        své snažení obrátit v cíl se smějí
        a cíl je jasný - neohraný.
Obavu mít a zítra smutek, pak radost,
        klid, zkušenost v oboru, toť o čem,
        toť bádání, toť člověk jest.
Toť víno ze severní strany kopce
        a sladké víno, toť nejlepší kdy
        napsán román z neúrodných slov.
Jest bližší život tento, jest jitřní krupobití,
        však každá láhev v moře hozená
        má srdce jež ji hřeje a co jiného člověk jest.
Ecce homo, ejhle člověk, pravil kdosi
        ukazuje prstem svým na sousoší kdesi v parku.
Zima jen a letmý stín je slunce paprskem
        a kdo zpochybní to?
Levný sen a ochmatané včera, to zbývá
        básníku u červeného vína
        a přitom ...
Odhrň svůj zakrvavený šat hochu
        a sehni se pro hrst
        vržených mincí.
Možná bys chtěl jíst a mince je jen kov,
        ale ta krev na tvém šatě,
        vždyť je to jen víno.
Yperit v mozku dráždí,
        dráždí k nespavosti,
        všichni již spí a ty? a ty nic.
Sleduješ skrytou skvrnu
        od vína (krve?) pod paží.
        patří tobě? je tvá? ano?
Lehce nevěříš zda budeš
        zítra to co pozítří,
        ale ty přeci nevěříš ničemu, že?
Nevím jestli jsem to nepřehnal,
        jestli to už není moc,
        ale mít nad někým právo být život, to je ...
Ách ano, to je zvláštní písek z pláže
        jižních moří v přesýpacích hodinách
        odbíjejících vážnost ve tvém žití.
Hrozně bys chtěl být
        svým životem a
        krájet události jako
        nic, ale pravda je
        zlá, život je tebou.
Ámen s tebou,
        do toho kostela
        by nešel ani světec.
Do dneška sis to
        mohl myslet, ale
        je to jinak, život je něco
        jiného!
Kdo by to byl řekl,
        ale je to tak, ozvi se
        vnitřní hlase, ať ti
        můžu říct...
Ať ti můžu jednou
        provždy říct, že ...


Mořeláska

Moře mi zpívá
    a já chci zpívat moři,
jež se tak neskonale moudré zdá.

Co řek se vlívá,
    co světel z břehu hoří,
člověk z něj bere, kdy však něco dá?

Šumění vln
    a teskný vítr hučí
nad mořem větrem zvlněném.

Radosti pln
    srdce mi láskou buší,
láskou tou co končí obzorem.

Objímám moře
    a hladím jeho vlny
a ono objímá a hladí mě.

Je mi s ním dobře,
    s ním život můj je plný
jak kraj když probudí se po zimě


Rozhraní okna

Na rozhraní vlastních světů
mezi tmou a bílošedou
leží svět dnů v zapomnění,
leží říše rozřešení.
    V celku když je bývána
    ten svět je slitý v harmonii
    a jen tehdy, když se rozruší,
    když zmizí kouzlo dokonala
    spatřit můžeš ho, však nikdy,
    nikdy v celé kráse
        a jen z boku proti slunci
        a už ho nikdy nenapravíš.
    Zbyde tu jen oblouk duhy
        z dokonalosti dnů.
A takový je ten svět za ním
jaký součet tebe s ním
a věz, že není možné poznat,
poznat, pokud rozbíjíš.


Až

Až neotevřeš jizvu v srdci ze vzpomínek, z nadějí,
        svým návratem vždy chvilkovým
Až budeš vědět proč to je a zítřku dáš zas
        loňska třpyt
Až vstoupí k mému srdci jas, já nevím sám
        kde, kdy a jak
Až svět nebude hádkou chytrých a ještě možná
        chytřejších

        Pak přijď a rozdej vědění
        Pak přijď a rozdej lásku
        Pak přijď a přijmi vědění
        Pak přijď a přijmi lásku

Teď však moudra studnice je vyprahlá
        a lásku marně hledám
a času možná bojím se,
        však čas může být lékem
ač zatím s časem přibývá těch lidí,
        kteří zcizí se mi
ač zatím ... však co já vím
Zda je to mnou či jimi
Zda světem nebo žitím
Zda nocí nebo dnem
Zda věděním či láskou


Kolik a proč

Jazýčku malý, jazýčku malý
        kolik ti zbývá času,
        než začneš být smutný
        než začneš žít
        než začneš žít ve vzpomínkách,
        ze kterých ti bude smutno
                zatím se směj
        a měj svět rád
        zatím buď naivní
                buď jako já,
        ale dýl
                jen buď
                ...
                ...
        Kolik a proč?
        Kolik a proč?
                        a proč?!


Kamenný ranhojič

Svobodný sluha pánů tam
        a smutný na bříze břečťan
        v milovaném stisku
                to jsem já
        a navždy budu.

Ať zavřu oči či jen spím
        tam na zápraží světa
a kolem očí vždycky něco bude
        a jak by také nemohlo být
a kolem rtů vždy něco bude
        a to je život
                to jsem já
        a navždy budu.

I v rozeklaných nožích skal
        tam na pobřeží v bouři,
        ohni, zkáze, naději
I v slasti vzpomínání
        a proč by ne proč jen tak
a to je zrání
        to je život
        to jsem já
a jak bych také nemoh být


Láska světa a svět lásky

Když někdo vidí
a přesto přes oči si dává pásku,
aby nemusel se dřít, aby
nemusel říct: "já nechci tvoji lásku".
Když tobě svírá tento stav tak srdce
tak můžeš říct: "láska
chutná mi tak trpce".
A přesto dál a dál se snažíš dělat chyby
jen proto že myslíš na
své možná kdyby
a zatím je to skvělé
jak vodopády slzí
co až potom potěší
když nejdřív trochu mrzí.
Teď vystihl jsem možná
ten tvůj pocit
a přeji ti ne abys z něj procit
ale abys navždy v něm
se vznášel
a padal a divil se jak
daleko si zašel
a smál se peří ohniváka,
co zlatohlávka nepřiláká
a věřil v krásnou naivitu,
jež kdesi v lidské duši v skrytu
splétá svoje nitky splínu
a úsměvů a světlých stínů
a lásky - jež je k zapomnění
a zkušeností nad něž není
a všech těch možných
i nemožných věcí
co tě drží v téhle kleci
v téhle kleci, kleci bez dvířek
kde nesmíš myslet na lásku,
to není žádné východisko,
tam leda kvést ti může
tvoje růže a nemůže
tě pálit kůže
a nebo může - to je klam
jak celá báseň povídám
jak celá láska povídám
jak celý život povídám